Všichni máme svoji vnitřní rodinu
Možná jste si někdy všimly, že uvnitř vás mluví různé hlasy. Jeden říká „Do toho, zvládneš to!“ a druhý hned nato „A co když to poděláš?“
Jeden vás táhne k akci, druhý k ne-akci.
Někdy se cítíte sebejistě, jindy se ozve pochybovač, který všechno znejistí.
Ne, netrpíte rozpolcenou osobností, jste jedna osobnost, která má ale mnoho různých barev, řekněme. Je to normální zdravá psychika, žádná disociace.
Uvnitř každého z nás totiž žije celý vnitřní systém částí, které spolu tvoří něco jako rodinu. A ta se, stejně jako každá jiná rodina, občas hádá, občas drží při sobě a občas potřebuje někoho, kdo bouchne pěstí do stolu a udělá zásadní rozhodnutí.
Co je to systém vnitřní rodiny (Internal Family Systems – IFS)
Tento model vytvořil americký terapeut Richard Schwartz, když si všiml, že lidé během terapie mluví o svých „částech“. Jako kdyby uvnitř nich opravdu žilo více “postav”.
IFS říká, že naše psychika se skládá z částí a jednoho Já (Self). Self je klidný, soucitný střed, který má přirozenou schopnost uzdravovat a vést ostatní části s laskavostí. Takový laskavý neutrál.
A teď to důležité: přestože chování některých částí může mít někdy destruktivní povahu, každá z našich částí má ve svém základu dobrý záměr. (Tohle vám taky může připomenout rodinné vztahy – kolik toho nejrůznější rodinní příslušníci dělají “pro dobro ostatních”, přitom se ale chovají například jako despotové?)
Všechny naše části dohromady tvoří vnitřní ekosystém, který se snaží udržet nás v bezpečí.
Základní typy vnitřních částí
IFS rozlišuje 3 základní skupiny částí, podle toho, jaké plní role:
- 🛡️ Manažeři
To jsou to naše vnitřní plánovačky, analytičky, perfekcionistky, kontrolorky. Dělají všechno pro to, abychom „držely pohromadě“. Často to však dělají za cenu tlaku a přetížení.
Chrání nás před bolestí tím, že drží věci pod kontrolou. - 🚨 Hasiči
Naskakují do akce, když se ozve bolest, zranění nebo strach. Jejich úkolem je nás odvést od bolesti, ať už pomocí jídla, sociálních sítí, alkoholu nebo prokrastinace.
Chtějí jen, abychom to přestaly cítit. - 💔 Vyhnanci
To jsou ty nejzraněnější, dětské části v nás. Ty, které kdysi zažily odmítnutí, stud, smutek nebo ztrátu.
Jsou ukryté hluboko – právě proto, aby nás jejich bolest nezahltila.
A uprostřed všech těchto částí je naše pravé Já – klidné, soucitné, moudré.
Když se s ním spojíme, dokáže celé té vnitřní rodině dát pocit bezpečí a řádu.
Dnes bych se v rámci této “famílie” ráda zaměřila na 2 části, které aktuálně řeším u sebe a které mě vlastně k napsání tohoto článku přiměly (bo si to přece nebudu všechno nechávat pro sebe!).
Když se ozve vnitřní kritik
Vnitřní kritik, který patří do skupiny manažerů, má často špatnou pověst (možná už jste četly něco ve smyslu: “Zatoč se svým vnitřním kritikem!”). Já ale pracuju s integrativními postupy, to znamená, že zastávám názor, že spíš než “zatočit” s něčím nebo někým se snažím ho přijmout a “obejmout” (obrazně řečeno, i když často i doslova).
Když se totiž podíváme blíž, uvidíme, že se náš vnitřní kritik zrodil dávno – v době, kdy jsme se chtěly zavděčit, nezklamat rodiče, zapadnout do kolektivu. Často je to kritický hlas našich rodičů nebo jiných lidí, na jejichž názoru nám záleželo.
Jaký je tedy úkol našeho vnitřního kritika? Chrání nás před odmítnutím.
Když říká „Nesmíš udělat chybu,“ ve skutečnosti se bojí, že chyba by mohla přinést bolest nebo zklamání.
Když hlásá: „Musíš být lepší,“ je to jeho způsob, jak se ujistit, že budeme milované.
Uf, někdy nás tyto úvahy můžou zavést až do dětství a můžeme díky nim znovu prožívat nepříjemné situace a pocity. Nebraňte se tomu, jen se zkuste na tu situaci podívat jinak: i ten, kdo vás tehdy kritizoval, měl nejspíš dobrý záměr: abyste byly silnější a odolnější, abyste se lépe o sebe dokázaly postarat, abyste se v budoucnu lépe uživily atd.
Zkuste se na to dívat tak, že i ten kritický hlas ve vás se vás snaží chránit, bez ohledu na to, odkud původně přišel. Nemusíte odpouštět nikomu vnějšímu, ale můžete uznat záměr té vnitřní části.
Místo boje se svým vnitřním kritikem tak můžeme zkusit něco jiného: z toho svého laskavého středu se ho ptáme, co se bojí, že se by se stalo, kdyby přestal kritizovat. A postupně ho ujišťujeme, že se můžeme postarat o zraněné části jinak.
A můžete mu i poděkovat: „Díky, že se mě snažíš chránit. Ale teď to zvládnu i bez toho tvého kritického biče.“
A vnitřní kritik se pak začne měnit. Z nemilosrdného soudce se se může stát spolehlivým rádcem a kontrolorem kvality, který jen potřeboval za svou práci uznání, díky němuž teď už nemá pocit, že musí pořád vartovat, aby se náhodou něco nepodělalo.
Tahle transformace ale není okamžitá. Je to postupné budování důvěry, protože kritik potřebuje vidět, že dokážeme zvládat život i bez jeho přísných metod.
A co třeba prokrastinátor?
Ten, který nás brzdí, když máme tolik úkolů, že nevíme, čím začít?
Musím se přiznat, že poslední roky s ním dost “bojuju”. Co vy?
Z pohledu systému vnitřní rodiny je to část, která nás chrání před přetížením, selháním nebo zklamáním.
Když říká „Ještě ne, ještě chvíli počkej,“ často tím říká:
„Potřebuješ odpočinek.“
„Bojíš se, že to nebude dost dobré.“
„Nejsi si jistá, jestli to, co děláš, má smysl.“
Často pracuje v tandemu s kritikem – kritik nastaví laťku tak vysoko, že prokrastinátor řekne: ‚To je nebezpečné, raději ani nezačínejme.‘
Prokrastinátor může v rámci systému vnitřní rodiny spadat do skupiny jak manažerů, tak hasičů, podle toho, co je ZA ním. V podstatě, pokud jednáme preventivně, abychom předešli nepříjemným pocitům, je to naše manažerská část. Ale pokud už prokrastinátor zahání například nějakou úzkost, jde o hasiče.
A když mu dopřejeme prostor – bez výčitek a bez nátlaku – může se proměnit v něco jiného: v intuici, která nám pomáhá najít správné tempo.
Každá z našich částí má svůj příběh
Když se učíme mluvit se svými vnitřními částmi, objevujeme hlubokou moudrost a pravdu o svém dosavadním životě.
Můžeme se jich ptát:
- „Kdy ses poprvé objevila?“
- „Před čím mě chráníš?“
- „Co bys potřebovala, abys mohla být v klidu?“
A v těchto rozhovorech často zjistíme, že nic z toho, co v nás žije, není „špatně“. Prostě to bylo kdysi nutné a dávalo to smysl. Teď už vám to ale neslouží, tak je na čase té části poděkovat za práci, kterou pro vás odváděla, a poslat ji… třeba na dovolenou nebo do lázní. 🙂
Co si z toho můžete vzít?
Přestaňte bojovat se svými částmi.
Život není o tom, že umlčíme kritika nebo vyzmizíkujeme prokrastinátora ze svého života jednou provždy.
Je to spíš jako rodinná rada: všichni se učíme poslouchat, porozumět si a najít společnou řeč.Když se staneme laskavou vůdkyní své vnitřní rodiny, všechno se začne usazovat.
A právě tehdy přichází vnitřní klid, který nevzniká dokonale vycíděnou myslí, ale přijetím toho, kým jsme.
Pokud si chcete promluvit se svou vnitřní rodinou, můžeme v rámci koučinku navodit konverzaci pomocí hluboké vizualizace.